...Fialovy obrazy vypovídají o pevně vystavěném vnitřním světě, o vnitřním životě autora, který právě pevnou stavbou odpovídá na chaos světa vnějšího. Reaguje na skutečnost, že ve velkoměstech jsou vztahy obydlí a prostoru umělé a nepřirozené. Všechno je tam jako stroj a intimní život odevšad uniká. Ulice jsou jako roury, které vstřebávají lidi. Podivné iluzivní architektury na obrazech vystupují jakoby ze zlého snu o puristické dokonalé společnosti,kde nemají místo chyby,hříchy,osobní vůně, zkrátka to, co dělá člověka člověkem. Svět na Fialových obrazech žije svou vlastní, leckdy monochromní harmonií, je zároveň úzkostný, fascinující i fascinovaný, obsahuje jemné krystaly nevyzpytatelnosti. Takové obrazy postihují podivné okamžiky, kdy prostor rozkvétá, rozvíjí se, umírá a znovu se obnovuje. Petr Fiala se dívá na svět z výšky, odkud se ztrácejí chyby a podrobnosti, vznáší se nad ním jako pták, jeho nehmotná duše na cestě k nebi, do dálav. Pohybuje se mimo oblast zaběhlých zkušeností, mimo empirickou dětskou zahrádku. Fialovi nad městem letící aviatici zabydlují svět, který by vinou člověka zůstával strohý a hmotně materiální. Svým zájmem o to, jak organismy fungují, je Petr Fiala tak trochu vědcem, a zároveň romantikem, což se vylučuje jen zdánlivě. Romantismus a věda se ve skutečnosti navzájem potřebují. Zásluhou vědce je romantik poctivý, a naopak zásluhou romantika je vědec lidský...