Motto Nad Městem je poetickou metaforou, kterou autor záměrně pojmenoval své malby z posledního období. Petr Fiala ukončil svá studia na AVU v Praze v roce 2002. Studoval v několika ateliérech malby a ateliéru grafiky. Klasické médium závěsné malby a grafiky je pro jeho tvorbu typické a neměnné, a stojící v přímém protikladu k alternativním postupům netradičních uměleckých disciplín. Jeho malba navazuje na tradici české a evropské malby 20. století. Je solitérní zpovědí tvůrce, který staví svou imaginární fikci jako jednu z možností rekonstrukce obrazového světa zbaveného lidských traumat a pozemského údělu. Fiala na jedné straně rezignuje na možnost konfrontace umělce a společnosti, na straně druhé vytváří obrazové torzo fyzického tvaru, které vyvolává svou naléhavou výpovědí otázky po základním smyslu lidské existence a bytí. Tím odpovídá na svou přísně izolovanou netečnost ke společenskému dění v převyprávěné podobě snovým iluzivním příběhem, který v sobě nese výzvu metafyzického tázání. To, co se jeví jako přelud, má býti základním mementem pravdy a protějšek k zdánlivé skutečnosti. Jeho malba je vskutku oproštěná od jakékoliv tzv. aktuálnosti, jež současné umění často nabízí jako dobře prodejný artikl. Malba stojící zdánlivě na periferii uměleckého světa, používající v detailech jakoby technické a technologické anachronizmy, ale oproštěná od pragmatičnosti a cílenosti, je volnou obrazotvornou skladbou, jejíž preciznost postupu a dokončení komponuje novou utopickou vizi jako nostalgii po přísném vnějším a vnitřním řádu. V tomto není ve své generaci ojedinělý. Někteří jeho vrstevníci "technologii úspěchu" v současném uměleckém světě jakoby zavrhují, ale ve skutečnosti si ji nenápadně střeží, zatímco jen pár vyvolených si tvrdošíjně stojí za svým. Jaký je tedy základní sociální aspekt jeho tvorby? Je to spíše změna v postoji umělce k dění kolem. Současné umění právě velmi často lavíruje na hraně servírované aktuálnosti a často se dostává do podoby obecného kýče. Formální poptávka a přemíra nabídky ale může vést ke změně estetických parametrů. Ale ty základní jsou v nás zakódovány neskonale delší dobu. Únik do obrazotvorného psychoprostoru patří k těm základním lidským mentálním vlohám, které mohou zrekonstruovat obrazový příběh jako znovuožívající touhu po řádu a harmonii. Fiala se ve svých vnitřních vizích celkem lehce dostává do pozoruhodného vakua času, které ruší ve svém imaginárním prostoru běh dění, řekněme rovnou planetární dějiny světa. Organické a anorganické sousedí spolu a berou na sebe stejnou formu. Někde se v detailu nepatrně obměňují jako obrazová metafora pro nevyzpytatelnou náhodu v evolučních zvratech. I když je zřejmé, že imaginární prostor pochází v jeho obrazech z lidských vnitřních smyslů, ponechává v nich i prostor pro humor a geometrickou konstrukci jako jeden z důležitých aspektů boží jiskry v lidském duchu. Toto základní téma jeho tvorby, tedy konstrukce v prostoru jako iluze, jej přinutily před léty k cyklu maleb s názvem Botanické stavby, ve kterých sloučil v jeden celek několik idejí. Jednak živý tvar rostlin jako jeden z vrcholných estetických evolučních článků, dále architektonickou vizi neživého tvaru mající podivný meziplanetární charakter a renesanční krajinu s dalekým horizontem a s mlžnou perspektivou. Tento jeho velký návrat návratů, řekněme od Leonarda da Vinci až po autorova oblíbeného malíře Reného Magritta, obrazově transformoval do biologicky bujících neživých objektů postavených mimo čas. Jinak řečeno stvořených jakoby z různých nezávislých časových dimenzí. Toto neurčení konkrétního místa a času, obzvláště v obrazech kde nepoužil krajinný horizont, mu pomohlo najít obecnou obrazovou platformu obrazu -znaku pro vyjádření obecnějších zákonitostí. Jinak je ale tomu v cyklu obrazů Nad městem. Perspektivní lokalizace v daném místě jednotlivé ptáky spolu s ptáky-objekty staví do prostoru nad imaginární architekturou. Tímto se jeho obrazový symbol z cyklu Botanických staveb proměňuje v obrazovou alegorii mající ve své opakovatelnosti výjevu až drásající výpověď. Jakoby autor přiznal základní životní pocit, který musí z takového druhu malby nutně vyplývat. A tím je pocit úzkosti, jinými slovy řečeno fascinace a strach z neznámého. Orientace ptačích hlav jedním směrem (napravo nebo nalevo v obrazovém prostoru), ubíhající architektura směrem dovnitř obrazu působící nadpozemským měřítkem nebo zvířecí propletence vytvářející podivuhodná zátiší tento dojem jen umocňují. Formálně působí jeho plátna klidně a harmonicky, ale jen zdánlivě a na první pohled. Pod obrazovou skladbou a řazením jednotlivých obrazových detailů vedle sebe se odehrává drama daleko naléhavější než lze vyjádřit jednou obrazovou sekvencí. Tyto jeho obrazy mají příchuť nebezpečného snu a nočních můr. Cítíme tíži prostoru a nepravděpodobnou lehkost zvířecích těl. Tato těla - netěla se zjevují ve svých metamorfózách z paměti času jako opravdové přízraky a jako náš vnitřní přelud. Nejistota, křehkost a zranitelnost lidské existence se zde zjevuje ve fantasktní podobě, jejíž syžet je organizován sice obrazovým řádem, ale který poukazuje na odvrácenou stranu našeho bytí. Toto jsou dvě základní polohy Fialova malířského a grafického díla. To, co se jeví jako imaginární rekonstrukce, ale taky dekonstrukce obrazové formy, ve své skladbě a uspořádání vyvolává stavy, které přesahují naši individuální paměť. Stavy, které poukazují na to, co samo existuje mimo čas a prostor. Otázka tázání po základním smyslu lidské existence se takto stává středobodem konkrétních autorových východisek pro komponování jeho obrazů, kreseb a grafik. Autor si je sám vědom, že vyčerpávající odpověď neexistuje. Permanentní úsilí jej samotného dostává do stavu, kdy se k této definitivní odpovědi může alespoň intuitivně přiblížit. V Praze dne 8.2.2005